10 pozitiv (mojí) rakoviny a co mě (nejen) na ní fakt štve

Když jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, nebrala jsem to moc vážně. Vlastně i po několika měsících léčby stále nemám pocit, že by se to dělo právě mně. Je to takové hodně surreální.

„Tenkrát“, když jsem se to dozvěděla, měla jsem ohromné tendence situaci zlehčovat a dělat si z toho srandu. Co by ne. Však mi vlastně kromě boule v prsu, která občas trochu zabolela, nic nebylo. Tak jsem vymyslela a naslibovala článek o všech pozitivech, které ta má náhlá situace má.

Pozitiva se pomalu rozplynula v chemoterapeutické mlze. Ale stejně jich deset dohromady dám, ač většina z těch původních už dávno neplatí.

Takže, co mi to zatím tak nějak dalo?

1.  Vždycky jsem chtěla zkusit krátké vlasy a nějaké bláznivé účesy, ale neměla jsem moc odvahu. Před chemo jsem si mohla zaexperimentovat jak jen se mi zachtělo.
2. Chemoterapie člověku může otrávit jeho oblíbená jídla. Zatím se to povedlo s toustovým chlebem, dortíkama a možná – ó možná, i s hospodskými hranolky. 🙂
3.  Kombinace nemoci a dobrého psychoterapeuta mě učí žít opravdu pomalu a nedělat závod pomalu i ze čtení knih.
4.  Můžu jíst, na co mám chuť, i když je to ta největší prasárna pod sluncem. 🙂
5. Holá hlava na léto je super a zjistila jsem, že moje láska ke kloboukům už nikdy nezemře. Taky mám spoustu nových klobouků!
6. Můžu lidi s blbými kecy stylově posílat do hájů i jiných míst, kde jim slunce neposvítí.
7. Cítím se, jako bych měla omluvenku na život. To je fajn, takovou věc jsem vždycky chtěla. Sice se furt cítím, že bych spoustu věcí „měla“, ale pomalu se toho zbavuji.
8. Díky tomu, že neberu věci jako závod se zdá, že bych ve skutečnosti mohla velmi šnečím tempem začít dosahovat svých cílů.
9. Vážím si spousty věcí. Třeba toho, že sama vstanu a funguju. Toho, že za den udělám kus práce. Prostě každého kousku energie, který se mi naskytne.
10. Vím, že se můžu na většinu svých přátel a blízkých opravdu spolehnout. <3

Taky se učím nehrotit váhu a stravu. Učím se, že je důležité a skvělé, že jím, i když třeba mekáče, a nehubnu. Protože hubnutí nikdy v takovém stavu není dobrá zpráva.

A taky se snad učím mít všechno ještě víc na háku. Což už si teda nejsem jistá, jestli je tak úplně dobře.

No, ale teď k opaku.

Co mě začalo fakt srát štvát?

Přílišný optimismus. Jak říkám, ze začátku jsem to brala s humorem. Ale jak přišly první horší příznaky prvních chemoterapií, začaly mě hrozně štvát všechny články na internetech o tom, jak je to dneska v pohodě. Člověk si může na chemku odskočit místo obědové pauzy – no tak určitě.

Hvězdy a hvězdičky, co se chlubí, jak druhý den po chemo zvládají koncerty a jiné povinnosti (promiň, světe, v nejhorších chvílích nejsem schopná napsat ani článek z pohodlí postele. Jak si pak nemám připadat extrémně slabá?)

Lidi, kteří mi říkají jak jejich příbuzní s rakem zvládali každej den cvičit, chodit, plavat… Stejný komentář jako u předchozího bodu. Já to prostě nezvládám. Ze začátku jsem se kvůli takovým poznámkám cítila jako největší ubožák.

Trochu pomohlo, když jsem se s tím svěřila doktorce, která řekla, že můj nádor a potažmo i léčba jsou super agresivní a že to zvládám skvěle a rozhodně bych neměla dělat nic jiného, než velmi pasivní odpočinek. Stejně mě ty řeči ostatních ještě čas od času užírají.

Fakt, přeji jim to a jsem ráda, že mají jinou léčbu nebo nádor. Ale hrozně to nechci poslouchat a připadat si jak největší tragéd pod sluncem. S tím už pár zkušeností z minulosti mám – i bez raka, tak mě, sakra, aspoň marodit nechte trochu v klidu, vy myšlenky moje zákeřný. 🙂

Strašně mě nebaví, jak mi všechno trvá. I když už mám sílu pracovat, trvá mi všechno klidně i třikrát dýl. Prostě mě trošku zrazuje nejen tělo, ale i mozek. Naštěstí to snad nakonec ale není tak hrozné, jak se zdálo na začátku.

Co mi naopak nevadí je i ten nejčernější a nejpohřebnější humor. Ten mě ze startu hodně držel na nohou. Ale musí bejt jen černej a ne dementní.

No, tak nějak prostě nějak tak. 🙂