
10 pozitiv (mojí) rakoviny a co mě (nejen) na ní fakt štve
Když jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, nebrala jsem to moc vážně. Vlastně i po několika měsících léčby stále nemám pocit, že by se to dělo právě mně. Je to takové hodně surreální.
„Tenkrát“, když jsem se to dozvěděla, měla jsem ohromné tendence situaci zlehčovat a dělat si z toho srandu. Co by ne. Však mi vlastně kromě boule v prsu, která občas trochu zabolela, nic nebylo. Tak jsem vymyslela a naslibovala článek o všech pozitivech, které ta má náhlá situace má.
Pozitiva se pomalu rozplynula v chemoterapeutické mlze. Ale stejně jich deset dohromady dám, ač většina z těch původních už dávno neplatí.
Takže, co mi to zatím tak nějak dalo?
- Vždycky jsem chtěla zkusit krátké vlasy a nějaké bláznivé účesy, ale neměla jsem moc odvahu. Před chemo jsem si mohla zaexperimentovat jak jen se mi zachtělo.
- Chemoterapie člověku může otrávit jeho oblíbená jídla. Zatím se to povedlo s toustovým chlebem, dortíkama a možná – ó možná, i s hospodskými hranolky. 🙂
- Kombinace nemoci a dobrého psychoterapeuta mě učí žít opravdu pomalu a nedělat závod pomalu i ze čtení knih.
- Můžu jíst, na co mám chuť, i když je to ta největší prasárna pod sluncem. 🙂
- Holá hlava na léto je super a zjistila jsem, že moje láska ke kloboukům už nikdy nezemře. Taky mám spoustu nových klobouků!
- Můžu lidi s blbými kecy stylově posílat do hájů i jiných míst, kde jim slunce neposvítí.
- Cítím se, jako bych měla omluvenku na život. To je fajn, takovou věc jsem vždycky chtěla. Sice se furt cítím, že bych spoustu věcí „měla“, ale pomalu se toho zbavuji.
- Díky tomu, že neberu věci jako závod se zdá, že bych ve skutečnosti mohla velmi šnečím tempem začít dosahovat svých cílů.
- Vážím si spousty věcí. Třeba toho, že sama vstanu a funguju. Toho, že za den udělám kus práce. Prostě každého kousku energie, který se mi naskytne.
- Vím, že se můžu na většinu svých přátel a blízkých opravdu spolehnout. <3
Taky se učím nehrotit váhu a stravu. Učím se, že je důležité a skvělé, že jím, i když třeba mekáče, a nehubnu. Protože hubnutí nikdy v takovém stavu není dobrá zpráva.
A taky se snad učím mít všechno ještě víc na háku. Což už si teda nejsem jistá, jestli je tak úplně dobře.
No, ale teď k opaku.
Co mě začalo fakt srát štvát?
Přílišný optimismus. Jak říkám, ze začátku jsem to brala s humorem. Ale jak přišly první horší příznaky prvních chemoterapií, začaly mě hrozně štvát všechny články na internetech o tom, jak je to dneska v pohodě. Člověk si může na chemku odskočit místo obědové pauzy – no tak určitě.
Hvězdy a hvězdičky, co se chlubí, jak druhý den po chemo zvládají koncerty a jiné povinnosti (promiň, světe, v nejhorších chvílích nejsem schopná napsat ani článek z pohodlí postele. Jak si pak nemám připadat extrémně slabá?)
Lidi, kteří mi říkají jak jejich příbuzní s rakem zvládali každej den cvičit, chodit, plavat… Stejný komentář jako u předchozího bodu. Já to prostě nezvládám. Ze začátku jsem se kvůli takovým poznámkám cítila jako největší ubožák.
Trochu pomohlo, když jsem se s tím svěřila doktorce, která řekla, že můj nádor a potažmo i léčba jsou super agresivní a že to zvládám skvěle a rozhodně bych neměla dělat nic jiného, než velmi pasivní odpočinek. Stejně mě ty řeči ostatních ještě čas od času užírají.
Fakt, přeji jim to a jsem ráda, že mají jinou léčbu nebo nádor. Ale hrozně to nechci poslouchat a připadat si jak největší tragéd pod sluncem. S tím už pár zkušeností z minulosti mám – i bez raka, tak mě, sakra, aspoň marodit nechte trochu v klidu, vy myšlenky moje zákeřný. 🙂
Strašně mě nebaví, jak mi všechno trvá. I když už mám sílu pracovat, trvá mi všechno klidně i třikrát dýl. Prostě mě trošku zrazuje nejen tělo, ale i mozek. Naštěstí to snad nakonec ale není tak hrozné, jak se zdálo na začátku.
Co mi naopak nevadí je i ten nejčernější a nejpohřebnější humor. Ten mě ze startu hodně držel na nohou. Ale musí bejt jen černej a ne dementní.
No, tak nějak prostě nějak tak. 🙂