Jedenáct procent
Jak ráda bych si namlouvala, že blog stagnuje, protože mám tolik jiných věcí na práci. Že stagnuje, protože usilovně pracuji na knize, cvičím jak zběsilá a všechny plány a naděje se mi plní jako na běžícím pásu.
Realita je samozřejmě trochu jiná. Deprese si se mnou pohrávají jako se zapomenutým ping-pongovým míčkem.
Jednou dole.
Podruhé dole.
Potřetí dole.
Na vteřinu nahoře a hned pak znovu dole.
Vstát z postele je úkol hodný hrdinských eposů a k čemu přirovnat ten čas skutečného existování, mezi tím, než se do ní zase vrátím, to už nevymyslím.
A psát?
Jak bych mohla psát?
Vždyť jsem v tom hrozná.
Co mě drží na nohou a současně je příčinou všeho zla, je nerozlučná záškodnická dvojka tuk s cukrem – ta nejlepší kombinace světa. Mohla bych si otevřít ty Pringless, že jo?
A tak nedělám nic.
Skoro nic.
Progress bar letošního roku ukazuje jedenáct procent a můj největší úspěch je, že jsem neutekla. Když nepočítám to utápění se v chlastu.
Píšu. Znamená to, že se to obrací zase k dobrému?
Výplň.
Bláboly.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík.
Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí,
druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka,
další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka,
další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika,
jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu
a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat. Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat.
Sylvia Plath, Pod skleněným zvonem, překlad Tomáš Hrách
Au.
Ale teď trochu optimismu. Sem tam jsem přece jenom trochu s něčím hnula. Něco udělala.
Třeba jsem přečetla pět knížek a další čtyři mám rozečtené. A jsem si jistá, že je do konce února pokořím, protože jsou všechny dosti čtivé.
Díky mé posedlosti MBTI mě nejvíc zaujala The Secret Lives of INTPs, dost jsem se v ní našla.
Ještě tak nebýt úplně blbá.
A vůbec celý web holčiny, která knihu napsala je skvělý a byl mým věrným společníkem několik posledních týdnů.
Největším zklamáním byla naopak Armada od Ernesta Clina – ale nenechte se mýlit, přestože to není Ready Player One, je to stále must read pro každého geeka.
Další povinná četba pro všechny vesmírné dobrodruhy jsou Tři kapitáni od českého autora a nakladatele Michaela Bronce.
Zatím jsem jednu knihu pozadu v mém plánu přečíst v letošním roce 52 knih, ale to napravím ještě dnes.
Další pozitivum.
Dala jsem si svou typickou měsíční pauzu od velké modré obludy, ale tentokrát jsem trochu failnula, protože ostatní sociální sítě jsem si nezakázala.
Přesto jsem se cítila líp. Nevím, jak to popsat, ale podle mých zkušeností má Facebook na naše životy mnohem větší vliv, než jsme si ochotni připustit. Vážně. Jestli mi nevěříte, není nic jednoduššího než si to vyzkoušet.
Říkám si, jestli bych zvládla víc věcí, kdybych si odpustila i ten zbytek požíračů času, ale upřímně?
Nemyslím si. Spíš bych jenom koukala do zdi a užírala se ještě víc.
Zatím nemám chuť se moc ve velkém vracet – ale to už tu párkrát bylo a jak to dopadlo…
Další světlý bod těch uplynulých jedenácti procent roku 2017 byl skvělý workshop psaní povídek od Julie Novákové, která je bez přehánění jedna z nejúžasnějších holek, které znám, a nad jejími úspěchy a časovým managementem mi zůstává hlava stát. (Pořád si myslím, že vlastní obraceč času, ale pravda bude prostě taková, že je chytrá a jednoduše se nefláká. 🙂 )
Myslela jsem si, že mám o psaní načteno, co se dá, a nic nového se nenaučím. Spletla jsem se. Jestli rádi píšete, kurz všemi deseti doporučuju. V Česku je jen málo lidí, kteří by víc věděli, o čem mluví – a k tomu ještě vládli samotnou schopností mluvit před lidmi.
Trochu mě mrzí, že jsem nově získané znalosti ještě nevyzkoušela v praxi.
Během ledna jsem sice jednu nebohou povídku rozepsala. Zvládla jsem celých (doufám, že slyšíte tu ironii) tisíc slov, ale už jen čeká na to, až ji hodím do koše a začnu znovu a pořádně. Výše zmíněná deprese je tak trochu požírač motivace.
Občas si říkám, jestli je tenhle život vůbec pro mě – jestli by nebylo lepší stát se regulérním poustevníkem.
Samozřejmě jsou to jen úžasné představy. Nejsem ani tak daleko jako každej správnej moderní ajťák (ve smyslu týpek vyhořelej z práce na compu) – neumím si představit ani to, že bych se odstěhovala na venkov a založila si farmu.
Fuj. Takový práce!
Ale třeba taková týdenní terapie tmou by vůbec nemusela být špatná. Máte s ní zkušenosti?
A to je zase vše, přátelé.
Držte mi palce, ať se rychle vyhrabu. 🙂
