O zombících, kreativitě a jablečných koláčích

Minulý týden jsem psala trochu jinam článek o tom, jak jsem porazila svého vnitřního zombíka. Takovou tu obludu, co mě tahá zpátky ke starým a špatným zvykům. K nekonečnému mačkání F5 a čekání, až můj mozek nakrmí něčí aktualizace statusu nebo nějaký ten nový článek. Obludu, co mi říká, jak neschopná jsem a že nemá cenu nic začínat, protože krmit se clikbaiterským obsahem a notifikacemi je přece tak jednoduché. Rozhodně jednodušší než dělat něco užitečného.

Krátce po jeho napsání se zombík samozřejmě ukázal znovu.

Začala jsem se živit pizzou a objednanými hamburgery. Nenapsala jsem ani slovo a propadala jsem čím dál tím většímu zoufalství. Vzteku a sebenenávisti.

Ale článek o boji s vnitřními zombíky pracuje i s tímhle tématem. S krátkými výbuchy kreativity a produktivity následované měsíci strávenými v bažinách šílenství a mačkáním F5 už mám bohaté zkušenosti.

Nejdřív jsem proti tomu zkoušela neúspěšně bojovat. Pak jsem to přijala jako svou otravnou součást. A nakonec jsem zestárla a cestou při tom získala trochu větší cíle a plány, takže pro mě takové několikaměsíční výpadky přestaly přicházet v úvahu.

Jenže boj se zombie obdobím je nehorázně těžký. Můžu se snažit, ale ta snaha je dost marná. Můžu se vztekat, bojovat, zkoušet psát, ale zombie je silnější než já. Naštěstí nabrané zkušenosti a asi i ten věk v boji trochu pomáhají.

Stejně jako konkrétní a jasné cíle a plány, kterých se nechci vzdát jenom proto, že se nějaká retardovaná obluda rozhodne mlátit mě palicí přímo do mozku.

Takže jsem tady. Píšu. Žádné výmluvy, žádný archiv.

Jenom změť ne moc dobrých slov a překonávání sebe sama a svých démonů. Je to hrozně fajn.

No, to by bylo k mému životu v posledních týdnech. Teď vám ukážu, co mi v zombie období přinášelo radost. Možná to patří do měsíčního výběru Chyceno v pavučině, který jsem v září vynechala (znovu zdravím zombíka), ale v posledních týdnech se toho sešlo dost a nechce se mi to syslit pro sebe. 🙂

Jídlo pro mozek

What Happened, Miss Simone?

Nevím, jestli dokument o Nině Simone spadá přímo do jídla pro mozek. Rozhodně mnou trošičku zamával. A byly to dobře strávené dvě hodiny života. Jestli ji máte rádi, rozhodně doporučuju. A vlastně i pokud ne. Je to fakt dobře natočené.

Kde se bere kreativita?

Studium kreativity je celkem vděčné téma. Hodně populární je názor, že kreativita vzniká především z nutnosti. Z potřeby zachránit si kejhák. Ale poslední studie na zvířatech i lidech ukazují vlastně pravý opak.

„Ve chvílích, kdy je jídlo vzácností, se orangutani přepínají do módu šetření energií. Omezí všechen pohyb a soustředí se na horší, spadané jídlo,“ všiml si primatolog Carel van Schaik z curyšské univerzity.

Takže jejich strategie ve chvílích nouze je přesným opakem kreativity.

Místo toho, aby vymýšleli blbosti, snaží se mít co největší klid. „Při pokusech o něco riskantního se můžete zranit nebo otrávit – a vyžaduje to zásadní investice jak času, tak energie a pozornosti – a to vše pro nejistý výsledek,“ vysvětluje van Schaik.

Orangutani v zajetí, kteří mají pravidelný přísun jídla, jsou naopak velmi kreativní. „Dostupné jídlo a absence predátorů jim poskytuje spoustu volného času bez negativních rozptýlení,“ vysvětlil van Schaik. Orangutani v takovém prostředí ztrácí strach z neznámého a tím se v nich probouzí chuť ke hrám a tvoření.

K podobnému výsledku v roce 2013 dospěli také ekonom Sendhil Mullainathan z Harvardovy univerzity a psycholog Eldar Shafir z univerzity Princeton, kteří ve své studii popisují, jak se lidem s nižším příjmem snižuje kapacita logického myšlení a schopnost řešení problémů v nezvyklých situacích.

Lidé sice udělají vše pro to, aby přežili, což občas vede k inovacím, ale většina studií dospěla k výsledku, že v okamžiku, kdy je člověk neustále pod tlakem urgentních problémů, jako shánění jídla a přístřešku, či placení účtů, nezbývá mu moc velká kapacita pro vymýšlení dlouhodobějších řešení vedoucích k lepšímu životu.

Ale pohodlí není jedinou přísadou kreativity.

Tohle video určitě znáte:

Ale věděli jste, že většina dětí tento úkol vyřešit nedokáže? A nezáleží na tom, zda jsou z USA, nebo z afrických buší.

Nehledě na svůj původ a výchovu si s úkolem zkrátka neporadí. Jedinou výjimkou byla skupina čtyř až pětiletých dětí, které úkol řešily v muzeu, v němž byly před experimentem povzbuzovány ke zkoušení a využívání různých nástrojů.

(Nejen) podle Joe Henricha z univerzity Britské Kolumbie je kreativita kombinací zkušeností, naučených znalostí a vylepšování existujících vynálezů.

Ale to jsem se rozepsala trochu víc, než jsem chtěla, pokud vás téma zajímá, mrkněte se na původní článek sami.

Jídlo pro (d)uši

Trpím hrozným absťákem po počítačových hrách. Naprosto příšerným. Zásadní problém je, že i když si občas najdu čas a zkusím si nějakou zahrát, už to prostě není ono. Pořád mi kdesi v mozku hlodá to hrozné množství nedokončených povinností a tak vůbec. Doufám, že jednoho dne se mi podaří zapnout hru a vypnout ten zatracený hlodavý hlásek, který mi nedává pokoje.

Ale zatím mi nezbývá nic jiného než vzpomínat a třeba si občas pustit nějaký ten soundtrack. Dnes to bude hudba ze hry Divinity: Ego Dragonis, která je rozhodně v mých TOP 5 velmi vysoko.

A ještě jednu.

A tímto končím článek a jdu zkusit něco hrát!

Ale ne, kecám, ještě tu mám

Jídlo pro bříško!

Miluju podzim!

Já teda vlastně miluju všechna roční období. Jsem tvor v mnoha ohledech dosti nenáročný.

Ale podzim je zkrátka boží! A co je na něm nejlepší?

Kromě barev, dýní a takového toho příslibu Vánoc ve vzduchu je to rozhodně jablečný koláč a teplý čaj, obzlášť po návratu z vlezlého chladu do vyhřátého bytu.

Najít recept, který by splňoval všechny moje požadavky, tedy jednoduchost, dostupnost, nepřítomnost lepku a ještě chuť podle mých představ, bylo skoro nemožné. Ale podařilo se. Až moc, od včerejška svádím boj sama se sebou, abych ho nesežrala celý najednou.

Recept: Můj vysněný paleo jablečný koláč

Suroviny

Půl hrnku kokosového oleje nebo másla (používám půl na půl, olej bez vůně)
Čtvrt hrnku medu
4 vajíčka
Půl hrnku mandlové mouky (mletých mandlí)
3 lžíce strouhaného kokosu (ideálně kokosové mouky)
1 lžička skořice
Půl lžičky jedlé sody
Půl lžičky soli
Půl hrnku rozdrcených pekanů nebo vlašských ořechů
Dva hrnky nakrájených jablek (použila jsem tři malá jablka)

Postup

Předehřejte si troubu na 180°C

Rozehřejte si olej / máslo do tekuté formy

Potom ho promíchejte spolu s vajíčky a medem

Přidejte mandlovou a kokosovou mouku, skořici, sodu a sůl, znovu promíchejte. Používám k tomu tyčový mixér a docela se to dá.

Přihoďte k tomu ještě ořechy a jablka a dejte péct na 40 – 50 minut. Záleží na troubě i na nádobě, ve které pečete. Že je hotový, poznáte podle toho, že hezky zezlátne a po testu špejlí bude špejle čistá.

Pokud vám začne hnědnout, ale vnitřek špejli stále špiní, snižte teplotu a pokračujte. Sama jsem ho pekla kolem hodiny a výsledek není úplně fotogenický, ale rozhodně je skoro až moc mňamózní. 🙂

(Zdroj: http://glutenfreefix.com/cinnamon-apple-cake/2759/)