O Passion Planeru a dospělosti
S diáři mám předlouhou historii. Vždycky jsem je milovala. V mém vesmíru papír nic nepředčí. Ale byl tu takový háček. Diář jsem si koupila, pomazlila se s ním, listovala jeho stránkami a slibovala mu věrnost až do konce roku. A koncem týdne ležel zahrabaný v hromadě bordelu a já po něm ani nevzdechla. A to je příběh nejen diářů, ale také většiny mých zápisníků.
Mám je ráda a každý z nich má v mém srdci speciální místečko. Ani ve snu by mě nenapadlo je vyhodit, ale často na dlouhé měsíce upadají v zapomnění, a jindy jsou sice odrbané až na dřeň, protože je používám jako peněženku, ale prázdné. (Fyi: zápisník, ve kterém se kutálí jeden drobák vedle druhého, není zrovna ideálním nástrojem vhodným k zapisování myšlenek v MHD.)
Můj pracovní stůl v době psaní tohoto článku vypadá přesně takhle:
Schválně, jak rychle se utopím v papírech?
Takže když jsem si pořizovala Passion Planner, už dopředu jsem byla skeptická. Oproti normálním diářům se snaží být takovým průvodcem naším životem. Na začátku mě vyzval k sepsaní myšlenkové mapy, která mu prozradila, po čem mé srdce nejvíc prahne. Potom mě navedl ke stanovení cílů a jejich termínů. A po cestě rokem se mu každý měsíc zpovídám, jak se mi jejich plnění v uplynulém měsíci dařilo a co by se dalo v dalším vylepšit.
No prostě se tak trochu veze na módní vlně produktivity a motivačních řečiček. A protože já na tuhle vlnu celkem slyším, tak to přes mou skepsi byla jasná koupě.
Pomazlila jsem ho. Prolistovala ho. A poprvé k němu přiložila hrot tužky a začala kreslit myšlenkovou mapu. Zapisovala jsem své nejodvážnější cíle. Cíle, na které bych se jindy neodvážila ani myslet. Naplánovala jsem si první týden a už jsem se předem vzdávala. Věděla jsem, že u něj nevydržím. A že mi rozhodně nepomůže ke splnění mých snů. Takových diářů, aplikací a systémů už jsem měla, co slibovaly nemožné, a žádný z nich neuspěl. Proč by tenhle měl?
Abych řekla pravdu, netuším. Ale nachytala jsem se, že do něj zapisuju i druhý týden, třetí… a najednou uplynulo víc než půl roku a já s ním stále trávím téměř každý večer. Píšu si do něj své cíle, dobré momenty, plány, úkoly. A tak nějak to funguje. Postupně, většinou s větším spíš než menším zpožděním oproti plánovanému termínu, odfajvkovávám jeden splněný cíl za druhým.
Je za tím proslulý diář?
Možná. A možná jsem dospěla k tomu, že se pro mě mé cíle staly skutečnou prioritou. Přesto ho den za dnem používám. Listuji jím zpět, kochám se svými úspěchy a usmívám se nad přehnanými termíny. Občas jsem uklouzla a na pár týdnů na něj, společně se svými cíli, zapomněla. Ale ten návrat je to, co se počítá. 🙂
No zkrátka jsem s ním spokojená. A pokud stejně jako já trpíte láskou k diářům společně s neschopností je používat, třeba se vám také osvědčí. Jen malé upozornění, protože se jedná o americký diář, týden v něm začíná nedělí. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, ale už jsem si tak nastavila i Google Kalendář. Je příjemný pocit začínat týden dnem, který si můžu vychutnat přesně podle svých představ.
Příští rok chci vyzkoušet jeho českou variantu, Doller. Jsem opravdu zvědavá, jestli oslaví podobný úspěch.
