O tom, jak jsem zjistila, že mám raka

Dneska si zase uděláme okénko do mého života. K tomouhle článku se chvíli odhodlávám. Nemám problém se světem sdílet svůj stav a na Facebooku to většinou dělám. Dokonce jsem poměrně plná nadšení do toho dělat nějakou tu osvětu a podobně. Jenže… Jenže se bojím.

Však o tomhle tématu píše už tolik lidí. Tolik lidí, kteří toho vědí víc. A vlastně k tomu bylo všechno řečeno. Hlídejte se a nepodceňujte se. Když se vám něco nezdá, nenechte se odbýt doktorem, který vám řekne, že jste na rakovinu moc mladí. Nejste. Nikdo není.

Ale to hned na začátku zabíhám někam, kam zatím zabíhat nechci. Dneska chci napsat o tom, jak se to celé seběhlo a jaké to teda (pro mě) ve skutečnosti je.

„Hele, mám něco divnýho v prsu“

Takhle to začalo. Prostě jsem se převlíkala a něco se mi tam nezdálo, tak jsem to s „haha“ komentářem šla oznámit muži. Trochu to bolelo a „to přece každej ví, že rakovina nebolí“.

Spoiler: Bolí.

Byla to sobota.

Poptala jsem se na internetu a usoudila, že to bude nějaký zánět. Protože rakovina se přece přes noc nezjeví.

Spoiler: Zjeví.

Jasně, že mi slovo rakovina hlavou párkrát proběhlo, ale té možnosti jsem ani na chvilku nevěřila. Jsem to přece já a mně se to stát nemůže.

Jsem mladá, pravděpodobnost je malá a příznaky se jako rakovina netvářily.

To samé si myslela i má lékařka, ke které jsem šla hned v pondělí. Hned tady je první chvíle, kdy musím zdůraznit své štěstí. Napsala mi žádanku na sono a to s kouzelným slůvkem „statim“.

Takže má cesta vedla z gynekologie přímo na sono.

Doktorka si bulku prohlížela a moc z ní nevykoukala, dokonce se ptala kolegyně, co si o tom myslí. Ale stejně jako mně, mé gynekoložce a v podstatě ani nikomu jinému, jí nejhorší možnost na mysl nepřišla.

Každopádně dva dny na to jsem byla na Vinohradech zpět, tentokrát na biopsii.

Čekání na výsledky

Trvalo čtrnáct dnů. Odehrávalo se to na přelomu dubna a května. Čím víc času od biopsie uplynulo, tím více můj optimismus opadal a ke konci už jsem si byla jistá, že to rakovina nejspíš bude.

Že je to opravdu špatné jsem se dozvěděla 7. května. Byl to čtvrtek, před státním svátkem. „Víc vám řeknou v pondělí na onkologii“. No co vám budu povídat, byl to poměrně krušný prodloužený víkend…

Tady je znovu čas upozornit na štěstí, které jsem měla.

Pár týdnů po tom, co jsem ji našla, jsem šla na onkologii. Spousta jiných žen si vyslechne „jste mladá, nic to není, přijďte za rok“ a tím začíná pád dolů, který velmi často končí… koncem.

Je to špatný, ale ještě nevíme jak moc

Konečně přišlo pondělí.

Stále doba COVIDOVÁ, takže nepřipadalo do úvahy, aby se mnou šel i muž.

Nevadí, to zvládnu. Beztak se mi takovéhle situace zvládají o samotě trochu líp.

Co si pamatuji je, že jsem čekala jiný  průběh. Bez dlouhého čekání a tak nějak… však víte, jako by se mělo všechno točit jenom kolem mě. 🙂

Pak jsem konečně přišla na řadu a popravdě si toho moc nepamatuju.

Jen že to není úplně nejlepší, co můžu mít, ale uvidíme, co řeknou ostatní vyšetření. Také jsem se dozvěděla, že se to bez chemoterapie a ztráty vlasů neobejde.

Dostala jsem hromadu žádanek na různá vyšetření. Zatímco jsem se bavila s paní doktorkou, sestřička mě rovnou objednávala (což kvituji).

Vyšetření srdce, zavedení portu (což je taková strašně cool věc, kam se píchají kapačky a podobně), vyšetření celého těla, jestli se ta mrcha nepřesunula i jinam (naštěstí ne), a tak dále a tak dále.

Na první pohled děsivé, když se doktorům většinou vyhýbám jak čert kříži, ale ve skutečnosti to všechno uteklo a proběhlo celkem v pohodě. Ne že by bylo na výběr. A co víc, výsledy byly veskrze pozitivní.

Čtrnáct dní po první návštěvě onkologie mohla léčba začít.

Před chemo a během chemo

Hned na začátku mi lékařka řekla „myslete pozitivně a nečtěte věci na internetu„.

První část rady jsem poslechla. S kamarády jsme si udělali výlet spojený s večerem u ohně, kde proběhlo stříhání, čímž jsem na pár týdnů získala svůj vysněný účes. Proběhlo dokonce i rituální pálení vlasů – a to vám řeknu, moc se jim do ohně nechtělo.

Tuhle fázi jsem si užívala, jak jen to šlo.

Před první chemoterapií proběhlo i rituální obžerství. Přítel navařil a nakoupil vše, co mám ráda a všechno jsme to dva dny před poctivě spořádali. A dobře jsme udělali.

Vždyť je to jen kocovina

První den chemoterapie byl v pohodě. Trochu mě bolelo napíchnutí portu, protože jsem ho v sobě měla voperovaný  poměrně čerstvě, ale jinak to šlo. Hned potom jsme jeli na zmrzlinu a zalezla jsem si do pelechu „pro strejdu příhodu“. Druhý den přišla kocovina, ale už jsem v životě měla i horší.

No a v sobotu (chemo byla v úterý) přišlo všechno to blitíčko a ostatní věci s chemoterapií spojené. Radost.

Od té doby to šlo ale dobře. Dostala jsem prášky proti vedlejším účinkům chemoterapie i prášky proti vedlejším účinkům těch prášků.

A přežívala jsem. Furt proběhla sem tam nějaká ta hospoda, výlet, kamarádi…

…nebo možná ne?

Pak přišla druhá chemoterapie a třetí.

A s nimi i postupné uvadání.

Můj domov se smrsknul na postel a občas aspoň malou procházku nebo výlet, ale co vám budu… kocovinou se to dá nazvat furt, jen tak nějak nepříjemně permanentní.

Co mě rakovina zatím naučila

Lidi říkají, jak skvěle to zvládám. Možná. Mám vpravdě agresivnější léčbu než je zvykem a mám, opět, hrozné štěstí, že ji zvládám s minimem vedlejších účinků.

Permanentní bolest hlavy, žravost kombinovaná s nechutenstvím a únava, kterou jsem si ani já nedovedla představit není nic, co by se mohlo srovnávat s lidmi, kteří to štěstí nemají.

Takže, co jsem se vlastně zatím, po třech měsících s rakovinou a dvou měsících léčby naučila?

No. Vlastně, kromě poměrně velkého množství informací o rakovině

nic.

• Možná trochu odpočívat.
• Rozhodně pomalému vstávání z postele i ze židle (kterému mě nenaučila ani hnutá záda, se kterými se nedalo pár dní hnout), protože když vstanu moc rychle, můžu se s další cestou vstříc svému cíli rozloučit.
• Nevyčítat si, že dělám míň, než bych chtěla, ale to mi asi moc dlouho nevydrží.

Všude vidím inspirativní příběhy, jak lidem pomohla rakovina nalézt sama sebe, pronásledovat svou vášeň… kdo ví, možná to ještě přijde. Zatím jsem ráda, že jsem.

A občas si můžu psát nebo číst. A to je vlastně hrozně fajn. 🙂

Tenhle článek měl být úplně jiný. Ale je tím čím je, a k těm hlubokomyslným myšlenkám se třeba dostanu zase jindy. 🙂

A co dál?

Teď mě čeká ještě 12 chemoterapií.

Výsledek z genetického vyšetření, který mi řekne, jestli prsa zůstanou nebo se s nimi rozloučím.

Operace bude ale v každém případě a k tomu navíc nejspíš i nějaké to ozařování, ale to se ještě uvidí.

Je to prostě jízda.

Zajímavá. Určitě mě něco naučí.