Tak stojí to tu za velký kulový, nebo ne? Další várka samomluvy

Tak stojí to tu za velký kulový, nebo ne? Další várka samomluvy

Občas mám pocit, že třicet je takovejch novejch osmnáct. Že až třicítka značí takovou tu opravdovou dospělost.

No čeká mě za neurčitou chvilku a jsem na ni fakt zvědavá. Těším se na ten obrat, určitě se probudím a bude to. Konečně nebudu malej nezodpovědnej parchant, co se umí postarat sotva sám o sebe, ale budu ten opravdovej dospělák, co to umí s lidma a úřadama a postará se o celej svět, protože je dobrej a dospělej. Vidím to přímo v barvách duhy.

Když něco slíbím, byť jen imaginárním čtenářům mýho blogu, tak to bez výmluv dotáhnu. Budu jíst jako dospělák a stejně tak se starat o svou fyzickou schránku, protože vím, že když ji zanedbávám, automaticky netrouchnivý jen ta, ale i to nejdůležitější, co mám.

Mozek. Jasně, že mozek.

Určitě to tak bude, protože už budu opravdu dospělá. 

Pamatuju si, když jsem jako mládě ve škole říkala, že ve třiceti spáchám sebevraždu, vždyť v takovém stáří už život nemá smysl. No, je trochu srandovní, že jak se to blíží, tak moje hraniční porucha, která mi dávala dlouhé týdny pokoj, na mě padla v plný síle a docela mě k tomu stahuje. Nebojte, to jsou jen kecy, už dávno vím, že nic takovýho neudělám.

To jsem se otřela o hraniční poruchu. Je to taková moje kamarádka, o který se sem tam zmíním, spíš mezi řádky. Právě jí se týkají všechny mé stesky a asi i dost neúspěchů.

Stahuje mě dolů. Nutí mě nesnášet sebe. Vás (protože jste ve všem o tolik lepší než já). Všechny moje blízký. Jo, občas dokonce nesnáším svoje fluffy kočičky (naštěstí jsou to zlatíčka a vždycky mi to odpustí).

No každopádně, co jsem tím chtěla říct? Asi jsem tu chtěla udělat nějaký to životní shrnutí. Všech moudrostí, ke kterym jsem za těch třicet let života dospěla. Jenže to má, kamarádi moji, takovej malej háček. K žádný jsem nedospěla.

Jo, možná by jeden řekl, že jsem si v životě něco zažila, ale já to tak nevidím. Já to totiž vidím tak, že jím proplouvám, občas za sebou nechám pořádnou spoušť, ale kolem mě je prostě nějaká bariéra, co mě nenechá, abych si ten život posrala úplně.

Můžu bejt chvíli upřímná? (Hej, co to plácám, to jsem vlastně furt.)
Nechápu, jaktože se furt držím nad vodou. Jaktože mám furt střechu nad hlavou a vždycky nakonec i na nějaký to jídlo. Je to proti veškerym zákonům pravděpodobnosti. Hraniční porucha má mimo jiný ten hezkej příznak, že člověk dělá všechno proto, aby všechno sabotoval.

Obzvlášť, když to všechno celkem hezky klape.

Proto ty časté změny. Bydlení. Práce. Za které se mě sem tam dobíráte. Nevadí mi to. Ani ty změny, ani to dobírání, jsem na to zvyklá.

Občas chci křičet o pomoc, ale vlastně žádnou nepotřebuju. Nechci. Nepotřebuju ani nechci a stejně neexistuje způsob, jakym ji získat. Teda, existuje, dneska jsem napsala jeden z dalších milionů mailů k nějakýmu psychoterapeutovi. Tak třeba to tentokrát konečně klapne.

Už jsem tu dneska psala, že mi bude třicet? Dost jsem se na to tak od svejch dvaceti těšila. Plus mínus třicet bude všem mejm oblíbenejm postavám a tak. Je to cool věk, ne?

Trochu mě trápěj ještě nějaký věci, ale ty vám sem napsat nemůžu, protože pak bych vypadala jako ještě větší trouba a takhle mi to už stačí. Stejně si za to všechno, co mě kdy trápí, fakt můžu jenom já sama. Když o tom přemýšlím, dokonce i přesně vím, co bych měla dělat jinak, aby se to změnilo. Ale asi mi to za to nestojí. Jsem moc pohodlná. A moc ráda sama.

Každopádně je to fakt cool věk. Baví mě sledovat ty změny. V psychice. To, jak už se nehroutím z každé kraviny. A jak se z velkých nepřátel stávají věrní společníci, kteří mě sice ještě sem tam překvapí, ale už mi tolik žíly netrhají.
Škoda, že jsem to tak prozevlila. Jako to mládí či co, že jo. Ale ještě je čas napravit. A vlastně to škoda ani není. Užila jsem si to. A to se počítá. Asi nejsem člověk, co potřebuje procestovat svět a zanechat po sobě obří stopu. Vlastně mi stačí si to všechno užít.
Tak už se stačí jen zbavit věrný kamarádky a začít si užívat.

Ne, tenhle článek nemá žádnou poitnu. Kdo ví, třeba tu ani moc dlouho nepobude. Vlastně jsem si chtěla psát po pár měsících do deníčku a místo toho se mi nějak otevřel blogísek. No, to se omlouvám.

Však ono bude zase dobře a zase určitě něco pozitivního zvládnu. A třeba vám to i napíšu. Stejně tu píšu jenom protože se musím zase aspoň nějak rozepsat a přestat aspoň v nějakejch ohledech zahnívat.