Trentonská léčebna – od dobrého úmyslu po pekelnou realitu

„Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.” Možná to je trochu ohraná hláška, ale to nic nemění na její pravdivosti.

Dorothea Lynde Dix

Trentonskou psychiatrickou léčebnu založila v roce 1848 Dorothea Lynde Dix. Už od mládí měla nutkání pomáhat chudým a nemocným. Zakládala pro ně školy, psala pohádky a celkově se snažila děsivou společnost, ve které žila, změnit k lepšímu.

Dorothea-Linde-Dix1Při jedné ze svých návštěv chudobinců potkala starého muže, který ležel ve studeném a vlhkém sklepení. Přestože byl kost a kůže, na své lůžko se sotva vešel. Byl zmožený stářím i nemocí a sotva mluvil.

Dozvěděla se, že kdysi býval právníkem, váženým člověkem. Členem legislativy. Ve stáří však, nikoliv svou chybou, přišel o všechen majetek. Nedlouho na to onemocněl jeho jediný syn. Protože muž neměl na léčbu, chlapec zemřel.  Muž přišel o rozum a skončil v pekle pro chudé a choromyslné.

„Tento vetchý starý muž v depresích, chudák, bezmocný, osamělý a přitom si uvědomující okolnosti, které ho obklopují. A ne tak úplně zapomínající minulost. Kým byl?” zeptala se Dorothea na schůzi legislativy, zrovna když se projednávala budoucnost psychicky nemocných. Jednající muže příběh toho, kdo býval jedním z nich, vyděsil, a tak Dorothea legislativu na jejich ochranu prosadila.

Dorothea si pro psychicky nemocné vysnila příjemné a přátelské prostředí, kde budou mít dostatek pohybu a způsobů, jak se v dlouhých chvílích zabavit. Toužila po tom, aby se i s nemocnými jednalo jako s lidmi. A její přání se splnilo. Na chvíli.

První léta

V prvním roce se v nemocnici léčilo 86 pacientů. Léčba probíhala formou fyzického cvičení, diet a koupelí. Nemocnice v pacientech vyvolávala příjemné pocity a největší důraz byl kladen na pohodovou atmosféru pro nemocné i pro personál.

tren5pcJenže kolem roku 1873 se to všechno tak nějak zvrtlo. Sice se přistavovala stále nová a nová křídla, ale ani tak nemocnice nedokázala 700 pacientů pojmout.
Nedostatek lůžek a personálu však nebylo to nejhorší, co pacienty při pobytu v Trentonu čekalo.

„Dnes mě hrozně bolí nohy. Víte, odřezávají mi je, ale trvá jim to tak dlouho. Už jsou to dva roky, co začali a jsou teprve ve třetí části mé pravé nohy. Pižlají je pazourkem a ta bolest je hrozná. Nedovedete si přestavit, jakou agonií procházím od chvíle, kdy začali; a nepospíší si. Tady jsou [ukáže si na žaludek] tady pracují. Kdyby si je tak vzali najednou! Ale jsou tak pomalí…” mumlá si, spíše pro sebe, jeden z pacientů. Má na sobě oblek a nevypadá, jako by trpěl nemocí. Napsal ve své reportáži v roce 1873 novinář z New York Times. V té době nemohl on, ani mumlající pacient tušit, že se právě odřezáváním kusů těla Trentonská léčebna proslaví.

Henry Cotton

V listopadu roku 1907 se stal ředitelem ústavu doktor Henry Cotton, který úspěšnost léčby zvýšil na 85 %, což v té době bylo něco naprosto nevídaného. Oblíbenost nemocnice raketově stoupala.

Ať už jste do ústavu přišli se schizofrenií nebo s depresí, mohli jste si být téměř jistí, že vás Henry vyléčí. Možná při léčbě zemřete, ale co – však mrtvola na psychické poruchy netrpí.

Henry_CottonCottonova teorie o původu psychických nemocí byla jednoduchá: všiml si, že pacienti s horečkou často trpí halucinacemi, z čehož usoudil, že jsou všechny psychické poruchy čistě infekčního původu.
Své pacienty začal léčit trháním zubů.

Zpočátku.

Jeho léčba probíhala postupně – když se úspěch nedostavil u prvního vytrženého zubu, trhal je jeden po druhém dál. Pacient pomalu hladověl a chřadl. Nemohl jíst ani spát. Léčba trháním zubů trvala tak dlouho, dokud se pacient neuzdravil.

A co když už žádné zuby nezbývaly a nemoc stále přetrvávala? To pro Cottona nepředstavovalo žádný problém. Místo zubů začal odstraňovat mandle a poté sliznici.
Stále žádné zlepšení? Pak se mohl pacient rozloučit se žaludkem a slepým střevem.

V určité fázi této procedury si pacienti z návštěvy Cottonova operačního sálu z jakéhosi záhadného důvodu vypěstovali panickou hrůzu.

Kopali. Křičeli. Bránili se vší silou, která jim zbývala.

A člověk, který se brání léčbě, přece nemůže být v pořádku. Musí se mu odstranit další část.

Cotton ale nebyl špatný člověk. Své léčbě věřil dokonce tak, že začal prosazovat preventivní vytrhávání zubů u dětí. Začal s tím u svých synů, jejichž životní příběh může být také zajímavý. JediCotton2né, co o nich vím já, je to, že v dospělosti oba spáchali sebevraždu.
Když se začal cítit špatně sám, Cotton neváhal. Vytrhal si zuby a vrátil se do práce.

Cotton světu hlásil mimořádné úspěchy. Háček byl v tom, že do úspěchů počítal i mrtvoly.
A protože v té době neexistovala antibiotika, mrtvol bylo celkem dost.
Cotton uváděl přibližně 30% úmrtnost pacientů, ve skutečnosti se však blížila 45 %. Ale protože mrtvý pacient byl podle Cottona zdravý pacient, a Henrymu nechybělo sebevědomí ani charisma, byl celý svět jeho úspěchy okouzlen. Mnozí se do jeho péče snažili dostat sebe či své blízké. A mnozí na to také doplatili.

Pár lidí si všimlo, že je v jeho ústavu úmrtnost podezřele vysoká. Sem tam se někdo pokusil vyvolat skandál nebo zjistit, jak je to s léčbou v Trentonské psychiatrické léčebně doopravdy, ale nikomu se negativní zprávu o ústavu nepodařilo dokončit.

Cotton pracoval v Trentonské psychiatrické léčebně do roku 1930. O tři roky později zemřel na infarkt. Byl oslavován jako průkopník a vizionář.

Jeho léčba a teorie zemřela s ním; vystřídala ji lobotomie.