Tymiánové dopisy

Při návštěvě knihkupectví mám vždycky trochu iracionální strach, že sáhnu vedle. Že koupím něco, co mě bude k smrti nudit, a já budu mít ve své duši další šrám v podobě nedočtené knihy. V mém světě je nedočítání na jednu stranu strašný hřích, ale na tu druhou se mám moc ráda, než abych trávila čas nad něčím, co mě nebaví.

Tymiánové dopisy nejsou kniha, po níž bych normálně sáhla. Vlastně bych se k ní pravděpodobně ani nedostala, protože v knihkupectví většinou zamířím rovnou k policím s fantastikou a zbytek
okázale ignoruju. Ale v tomto případě na mě dokonale zapůsobil vliv reklamy. Dvakrát za sebou se mi Tymiánové dopisy objevily na Facebooku a zaujaly mě jak obálkou, tak anotací. Rychle jsem je však vypustila z hlavy, protože se prostě nenalézaly v mé komfortní zóně.

Anotace

Když Katerine zemře babička, zanechá jí po sobě záhadnou krabičku na koření, která obsahuje arménsky psané dopisy a deník. Katerine se vydává na cestu, která ji zavede daleko od domova a hluboko do minulosti. Na Kypru, kam se odjíždí schovat před bolestí ze ztráty milované osoby, se setkává s Arou, mladým Arménem, jenž se jí stane průvodcem nejen po babiččině minulosti, ale i po současné kyperské arménské komunitě.Temné obrazy z období arménské genocidy a následné diaspory, od níž v letošním roce uplynulo již sto let, vyvažuje srdečný humor a postavy, které vám přirostou k srdci a s nimiž se nebudete chtít rozloučit.

O pár dní později jsem klasicky bloumala mezi knihami, aniž bych vlastně věděla, co chci. A v tu chvíli zafungovala síla reklamy. Ale i tak jsem nákup nějakou chvíli zvažovala. Bála jsem se, že jsem cílové skupině této knihy příliš vzdálená. Nakonec vyhrála zvědavost a já se nemohla dočkat prodlouženého víkendu, na který jsem si knihu schovala. Jediné, čeho lituji, je, že mi vydržela jen na půl dne. 🙂

Začnu negativy přestože pozitiva převažují. Příběh hlavní postavy Katerine mě příliš neoslovil. Úspěšná novinářka z Anglie, která má problémy s muži, se vydává na Kypr léčit chmury po smrti babičky. Tam se zamiluje a dál to pokračuje v podstatě podle schématu klasické červené knihovny. Nicméně, tahle „odpočinková” část knihy přijde při čtení osudů Katerininy rodiny celkem vhod.

Další maličkost, co mi trochu vadila, jsou ženské postavy, které se od sebe vlastně nedají moc odlišit. A to se ještě zhorší poté, co na scénu vstoupí Jessica, další úspěšná a „dokonalá” novinářka, píšící o arménské historii.

Ale to jsou vlastně jen blbosti, které mé nadšení nijak nekalí. Možná to způsobuje má slabostí pro lidské příběhy. Pro jídlo a vůně exotických míst, kde se odehrává. Pro osudy obyčejných lidí, zažívajících ztráty, jež si nedovedeme ani v nejhorších snech představit.

Několikrát jsem se nachytala i se slzou v oku. Často jsem zapomínala, že se jedná o fikci, a nikoliv skutečné osudy. Avšak historie, kterou Tymiánové dopisy popisují, se dotkla milionů lidí, jejichž osudy byly podobné a často ještě horší.

Přes hrozné události, jímž se kniha věnuje, však nezapomíná ani na milý humor a takové to obyčejné lidství.