Historie cypherpunku
Dneska si dáme zase trochu něco jiného. Tenhle článek vzniknul před dvěma lety v rámci mého tehdejšího zaměstnání. Web, na kterém je umístěn, však v hlubinách internetu pomalu zaniká a mně tenhle text přirostl k srdci tak, že nechci, aby zanikl s ním.
Internet je místo, kde jsme pod neustálým dohledem. Vlády. Korporací. Kyberzločinců a často i našich blízkých. „A co? Stejně nemám co skrývat.” Soukromí umírá za našeho hlasitého jásotu. A s ním i poslední kousky svobody. Co bylo před lety dystopickou fikcí se dnes stává realitou. Pro naše vlastní bezpečí.
Na druhou stranu je dnes, znovu po více než dvaceti letech, na vzestupu hnutí cypherpunkerů, kteří nestřeží pouze své soukromí, ale snaží se o něj vzbudit zájem i v ostatních a zároveň starají se o dostupnost potřebných nástrojů k jeho obraně. Je to však v čemsi jiné než v minulosti. Dnes už se vládám nelíbí, že by nemohly nahlédnout do soukromí svých občanů kdy se jim zachce a tak současným cypherpunkerům házejí klacky pod nohy. Ale pojďme se na hnutí cypherpunku podívat pěkně od začátku.
Cyberpunk, cypherpunk, Mondo 2000 – zkrátka krásné osmdesátky
Cypherpunk (neplést si se cyberpunkem), začal vznikat koncem osmdesátých let, krátce před vznikem webu. Předtím se šifrováním dat zabývaly pouze vlády a špionážní agentury. Někdy kolem roku 1987, (tedy přibližně v době vzniku HyperCard od Applu , která i nezkušeným uživatelům umožňovala zajímavou interakci s počítačem – například jednoduché programování) se začal pomalu formovat i cypherpunk. Ten svůj první stavební kámen však získal už v roce 1981, když David Chaun vydal studii Untraceable Electronic Mail, Return Addresses, and Digital Pseudonyms (Nevystopovatelná elektronická pošta, zpáteční adresa a digitální pseudonymy) na kterou v roce 1985 navázal studií Security without Identification: Transaction Systems to Make Big Brother Obsolete (Bezpečnost bez identifikace: Platební systémy na které Big Brother nedosáhne).
Koncem osmdesátých let se jeho nápady začaly formovat do nového hnutí, které zatím nespojoval žádný název, pouze nadšení do soukromí a šifrování.
Mondo
Ještě chvíli zůstaneme v osmdesátých letech, ale trošku odbočíme. Ve stejné době, kdy se v San Francisku formovalo hnutí (ještě ne tak docela) cypherpunkerů vyšla kniha Bruce Bethkeho s názvem Cyberpunk, který dal název literárnímu podžánru, ve kterém hrají zásadní roli technologie, počítače, hackeři, drogy a umělá inteligence. Obvykle se odehrává v dystopické budoucnosti a často se zaobírá právě neustálým dohledem občanů. Nejznámějším autorem tohoto žánru je William Gibson a jeho román Neuromancer (1984), který dal cyberpunku jasnou formu. (Ve svém pozdějším díle Cryptonomicon se Gibson nepřímo odkazuje na cypherpunkery a jejich mailingový list).
neuromancer
Cyberpunk si získal své publikum velmi rychle, čemuž pomohl i magazín Mondo 2000, který se věnoval technologiím, cyberpunku a obecně tomu, co nazýval „hyperkulturou.” V době, kdy ještě mělo přístup k internetu jen pár vyvolených akademiků, se časopis rychle stal základním zdrojem informací o světě počítačů. A právě jeho redaktorka a hackerka Jude Milhonová dala cypherpunku jeho název. Nejdříve šlo o vtip na jedné z prvních porad malé skupiny zabývajících se šifrováním, kterou založili Eric Hughes, Tim May a John Gilmore, ale z vtipu se nakonec stal oficiální název hnutí a z Hughese, Maye a Gilmora jeho zakladatelé.
Když už víme, kde vzal cypherpunk svůj název, přesuneme se do roku 1992, který byl pro cypherpunk zásadní. Začal vycházet cypherpunkový mailing list, do kterého mohl (a stále může) přispívat každý, kdo se k němu přihlásí. Tento „newsletter” slouží k diskuzím o kryptografii a jejím vlivu na společnost. (Jedním z přispěvatelů tohoto mailingu byl i Julian Assange, který se v roce 1995 uvedl slovy: „I am annoyed.”) Tento mailingový list získal pár dnů po svém spuštění přes 700 odběratelů a stal se velkým hitem. Vyšel v něm slavný Cypherpunkový manifest od Hughese i Kryptoanarchistický manifest , který napsal Tim May. Oba se zabývají důležitostí soukromí, šifrování a vládou, která se tomu bude snažit bránit pod záštitou ochrany občanů.
„A specter is haunting the modern world, the specter of crypto anarchy.” – Tim May, Crypto Anarchist Manifesto
„Pokud očekáváme, že budeme mít nějaké soukromí, musíme ho bránit. Musíme se sejít a vytvořit systémy, které umožní anonymní transakce a komunikaci. Lidé své soukromí chránili po staletí. Šeptem a temnotou. Zapečetěnými obálkami, zavřenými dveřmi a tajným podáním rukou. Technologie minulosti nám neumožňovaly získat opravdové soukromí, ale elektronické technologie to umožňují. My, cypherpunkeři, jsme odhodlaní tvořit anonymní systémy. Bráníme naše soukromí kryptografií. Elektronickými penězi, anonymními e-maily, digitálními podpisy.” – Eric Hughes, Cypherpunk Manifesto.
Cypherpunk nebyl pouze o schůzkách a e-mailech. Cypherpunkeři věděli, že aby lidé mohli bezpečně komunikovat, musí existovat někdo, kdo jim to umožní. A tak jejich hlavní prací bylo kódování šifrovacích nástrojů. Touto dobou vznikla i první kyberměna – DigiCash Davida Chauna. Byl to první pokus o decentralizovaný a anonymní platební systém , který stejně jako většina následovníků skončil neúspěchem.
„We write code.” – Heslo cypherpunkerů
Největší bouři kolem cypherpunku spustil jeden z jeho zakladatelů, John Gilmore, když nasdílel utajené dokumenty o kryptografii, které jeho přítel nalezl ve veřejné knihovně (v minulosti byly na čas odtajněné). NSA Gilmorovi vyhrožovala obviněním z porušení zákonu o špionáži, ale poté, co odpověděl veřejně a s výhrůžkou vlastní žaloby, NSA se stáhla a dokumenty znovu odtajnila.
Jedním z nedůležitějších nástrojů na ochranu soukromí byl program PGP (Pretty Good Privacy), který zveřejnil Phil Zimmerman v roce 1991. PGP rozšířili cypherpunkeři, ale za jeho úspěchem stála především jeho jednoduchost. Nebylo nutné vědět, jak přesně program funguje a tak poskytoval jednoduchý přístup k šifrování úplně všem.
Cypherpunk a dystopická současnost
Současnost se od představ tehdejších cypherpunkerů asi už nemůže lišit víc. Většina z nás tuší, že něco jako šifrování existuje, ale nevidíme důvod ho využívat. Korporacím svěřujeme vše, od naší komunikace po velikost bot. A korporace se ani nepokoušejí tajit, že jsou velmi ochotné předávat informace dál, ať už reklamním společnostem nebo vládě. Z našeho soukromí se stal obchodní artikl a téměř nikdo se nad tím nepozastavuje. Ale i dnes cypherpunkeři existují a za naše soukromí se snaží bojovat.
Proč je TOR důležitý?
Dnes už máme plně funkční kyberměnu Bitcoin, kterou se dá platit nejen ve virtuální realitě, ale i v té hmatatelné. Do popředí se dostává síť TOR, na které nově běží anonymní zpravodajský server ProPublica, který se jako jeden z mála zpravodajských serverů současnosti soustředí především na investigativní novinařinu. (Server je dostupný i z neanonymních prohlížečů na adrese https://www.propublica.org/).
„Vesmír v šifrování věří. Je jednodušší informace zašifrovat, než je rozluštit.” – J. Assange.
Julian Assange, Edward Snowden, Jacob Appelbaum… To je pouze pár z těch nejznámějších bojovníků za „soukromí pro jednotlivce a transparentnost pro vládu”, jak řekl právě Assange. Ten však na druhou stranu věří tomu, že z postmoderní utopie plné dohledu dovedou uniknout pouze ti nejnadanější.
Ale o moderních představitelích cypherpunku a o současných aférách si řekneme více příště.
Existuje nějaký soubor přesvědčení, ve který většina cypherpunkerů věří?
– Nic oficiálního, ale je to vznikající koherentní soubor přesvědčení, kterých se většina členů drží:
- Vláda by neměla být schopná strkat nos do našich záležitostí.
- Právo na ochranu konverzace patří mezi základní práva.
- Tato práva bude nutné zabezpečit skrze technologie, spíše než zákony.
- Síla technologie často vytváří novou politickou realitu.
