Ready Player One s trochou Podivných dětí
Snažím se bojovat proti své rozhodovací paralýze při návštěvách knihkupectví. Moc mi to nejde, takže i posledně jsem tam strávila víc času, než jsem chtěla, a nakoupila mimo plán.
Volba padla na dvě přehypované knihy, podle kterých se zrovna natáčí filmy, což se mi nestává moc často. Konkrétně šlo o Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti a Ready Player One.
Krátce o Sirotčinci
Přestože je tahle recenze na druhý zmíněný titul, neodpustím si ani takové malé zdrbnutí Sirotčince. Obálka knihy mě, na rozdíl od filmových plakátů, dost zaujala. Nevěděla jsem o ní v podstatě nic, což bylo dobře, protože kdybych věděla, rozčarování by přišlo ještě dřív.
Začátek mě docela bavil a byla jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Staré fotografie, které příběh provázejí, jsou ze začátku příjemným zpestřením, ale brzy se začne ukazovat, že autor psal knihu spíš stylem „tohle je strašně cool fotka, to tam musím dát“, což slabému příběhu moc nepomáhá.
To, že postavy, včetně těch hlavních, vypadají na každé fotce naprosto odlišně, začne po chvíli rušit. Samotný příběh o pronásledování výjimečně nadaných lidí moc neohromí.
Další pokračování si kupovat nebudu, kniha sice měla i své kladné stránky, ale další čas do ní investovat nechci.
Na film se těším, mohl by vychytat pár much, co má kniha.
Ready Player One
Po rozčarování ze Sirotčince jsem byla ze čtení Ready Player One vyděšená. Přece jenom je mi její téma výrazně bližší a hrozně moc jsem si přála, aby byla dobrá. Což byl vlastně možná taky důvod, proč jsem se jí dost dlouho vyhýbala – nechtěla jsem riskovat zklamání. Její existence hřála jakýsi kousek mého vědomí a to mi bohatě stačilo.
Nakonec jsem po ní sáhla těsně předtím, než mě pohltilo mé obvyklé nekonečně dlouhé vybírání a odcházení s prázdnou.
Můj verdikt?
Boží!
Ale chvíli trvalo, než jsem k němu dospěla.
Ready Player One je o hře, nebo spíš virtuální realitě OASIS, do které se lidé uchylují k prožívání života prostřednictvím virtuálních postav, a to mimo jiné i proto, že je svět tak přelidněn a v hrozném stavu. Virtuální realita s vlastním vzdělávacím systémem a možností vydělat si v ní na živobytí tyto problémy částečně řeší.
Její tvůrce, samotářský a podivínský génius Halliday, měl za života slabost pro kulturu osmdesátých let a přání, aby zajímala ostatní stejně jako jeho. A tak své dědictví schoval uvnitř OASIS.
Aby se k němu hráči dostali, musí získat tři klíče. Halliday do hry schoval několik nápověd, jak se ke klíčům a pokladu dostat, a tím po své smrti vyvolal celosvětovou posedlost hledáním easter eggu, klíčů a nápověd k jejich nalezení.
Ale když ani po letech první hádanku nikdo nevyluštil, začalo nadšení upadat a u honu zůstali jen věrní gunteři a zlá korporace IOI, která chce získat OASIS do svých spárů a pořádně její hráče podojit. Média si ze zbývajících gunterů utahují a na výročí Hallidayovi smrti připomínají jejich marné snažení.
Ve chvíli, kdy avatar Parzival najde první klíč, se situace obrátí a z Honu na dědictví se znovu stane nejsledovanější událost, která probudí i trochu usínající lovce z IOI, kteří velmi brzy dají na jevo, že Hon berou smrtelně vážně.
Začátek byl na můj vkus trochu pomalý, nemohla jsem se dočkat samotné hry. Místo toho se mi dostávalo lekce z částečně fiktivní historie her a společnosti do roku 2045, která byla sice dost dobrá, ale začínala jsem mít strach, že to neskončí a že je Ready Player One něco úplně jiného, než jsem čekala.
Výklad historie však navzdory mým obavám brzy skončil a od té doby mi jen jakési tušení toho, že už jsem velká a měla bych být zodpovědná, zabránilo dočíst ji na jeden zátah místo spánku, který mi v té chvíli přišel přeceňovanější než obvykle.
Chvílemi jsem se cítila, jako bych hru hrála sama. Trochu mě indisponovala nedostatečná znalost osmdesátkové kultury, ale i tak jsem často při hádankách a jejich řešení cítila dětské nadšení. Jeden by neřekl, jak může být čtení o tom, jak čísi počítačová postava hraje Pacmana, napínavé.
Během těch tří dnů čtení se mi doma hromadil bordel jako za starých marných časů a při každém pokusu soustředit se na něco jiného mi stejně myšlenky zabíhaly k příběhu. Chtěla jsem zpátky stejně, jako jsem se v minulosti každé ráno nemohla dočkat nalogování se do WoW. Přestože mi Parzival občas lezl na nervy, převážně vlivem romantické linky, do jeho příběhu jsem se bláznivě zamilovala a dočtením knihy pro mě neskončil.
Tehdy přišlo klasické rozčarování a pocit neštěstí z toho, že už tam fakt žádné písmenko není.
Druhý den jsem se do toho zkusila pustit ještě jednou, ale na čtení jedné věci několikrát za sebou jsem asi už moc stará.
No, ale naštěstí tu máme internet, který se mi stal spásou a studnicí informací, fanartů a útěchou v životě bez OASIS. Také jsem si po třech letech pustila EVE Online, které má k dokonalé realitě ze všech onlinovek zatím asi nejblíž. Prostě nadšení, které jsem necítila snad od chvíle, co jsem někdy ve dvanácti četla Pána prstenů.
Internet můj zápal prohloubil ve chvíli, kdy jsem zjistila, že autor Ernest Cline v rámci marketingu knihy udělal to samé co Halliday – schoval do své reality easter egg a vyhlásil Hon, na jehož konci čekal vylepšený DeLorean.
Účast na reálném Honu stejně jako na tom knižním vyžadovala pozornost při čtení, znalost osmdesátkové popkultury a dost dobrý skill ve starých hrách.
Dneska jsou to už tři týdny, co jsem Ready Player One dočetla, a pořád se k němu ráda vracím. Zvažuju objednání druhé Clinovy knihy, Armada, v originále. Ta trocha nepohodlí při čtení v angličtině se zdá snesitelnější než čekání na překlad.
Ready Player One určitě zabaví i čtenáře, kteří k tématu nemají žádný vztah. Jde o čtivé a napínavé sci-fi. Plnohodnotný zážitek z ní však mít nebudou. U knih (seriálů, filmů) tohoto ražení platí jasná rovnice: větší znalosti = větší zážitek.
