Restart – den 0

Restart – den 0

Takhle to dál nejde.

Páchám sebevraždu pomalým uhníváním ve vlastní skořápce a místo toho abych s tím něco dělala jenom kňourám a činnost odkládám na zítra.

Už dlouhé měsíce.

Přišel čas říct dost. Lehce inspirovaná pár lidmi z okolí a stavem mého těla, které se nachází před bodem rozkladu, už konečně dost  říkám.

Proti mně stojí moje zkušenosti, nedostatek motivace a chuti.

Výsledek obrázku pro pile of trash

Při mně stojí zkušenosti, touha cítit se zase jednou dobře a chuť dotáhnout to, co jsem si slíbila. Jo a taky vlastně tenhle článek, kde se chci upsat k něčemu strašlivýmu a naprosto děsivýmu.

K dělání věcí!

Můj plán je od zítřejšího (…ehm) dne znovu zkusit přeprogramovat svůj mozek a tělo a přimět je ke spolupráci, která povede k mému ultimátnímu štěstí. (…)

Marvin mód už nikoho nebaví a mě nejméně (protože vy to sice často posloucháte, ale já v tý svý praštěný hlavě žiju neustále).

Jak dlouho? 
Dokud se dobré zvyky nestanou trvalými a špatné zapomenutými (ne, třicet dnů opravdu nestačí).

Plán se bude ze začátku držet hodně při zemi. Jakože tak ultimátně, až se ho stydím napsat. Základem bude funkční trénink 2x – 3x týdně (dlouhodobě bych ráda 4x – 5x), zbytek nějakých deset minut běhu (to musím dát i kdybych nechtěla).

Prvních pár týdnů se absolutně vyhýbat cukru a samozřejmě seknout s kouřením. Už žádný „jsem na párty a jednou za čas je to v pohodě“ – prostě ne. (Au, bolí to jen napsat a jsem z toho trochu smutná. To přece nemůžu dát.) Alkohol omezit jen na výjimečné příležitosti, což by taky nemělo být zrovna každé posezení s přáteli, které se namane.

Nejradši bych šla do módu full abstinent. Jednou jsem to zvládla na tři měsíce a mělo to spoustu světlých stránek, ale myslím, že na tenhle životní směr jsem opravdu příliš slabý kus.

Ultimátně se chci dostat tam, kde jsem byla třeba minulý rok v září a říjnu (to jsem se cítila sakra dobře po všech stránkách, jo a byla to ta doba, kdy jsem nepila) a to není vše – chci v něm vydržet už tak nějak napořád.

Dál chci víc číst, dostala jsem se do skluzu a štve mě to. No a samozřejmě psát. Dopsat všechny resty, co mě svou tíhou stahují do pekel, ať jsou vůči mě samotné nebo ostatním.

Nebyla by to správná výzva, kdybych si neslíbila, že se tu budu (téměř) každý den dělit o její výsledky.  Takže se můžete těšit na pozorování mého dalšího neúspěchu téměř v přímém přenosu, to je přece super, ne?

V létě mě čeká spousta času bez internetu, ale s tím už si nějak poradím.

Pořád ještě nejsem motivovaná ani nadšená a vše (snad kromě toho čtení), k čemu jsem se tu teď sama sobě upsala, mě naplňuje nevyslovitelnými pocity hrůzy. Ale co už, motivovaná a nadšená jsem byla tolikrát. A k čemu mi to bylo?