Restart na horské dráze – den třetí až sedmý

Restart na horské dráze – den třetí až sedmý

Uběhlý týden bych mohla v rámci nastavené výzvy považovat za epický neúspěch. Zkazila jsem co se dalo. Jenomže už jsem poučená z minulosti a nehodlám si to pustit k tělu, jít se zahrabat a na všechno se vykašlat. Prostě si ze svých každodenních chyb beru poučení a jedu dál.

V čem konkrétně jsem tedy neuspěla a proč?

Pondělí: Alkohol, ale ještě se to dalo

Jak jsem psala v minulém článku, pondělí bylo především ve znamení dohánění starých restů – dokončení jednoho z mých prastarých tetování. Bylo to boží, už se těším na příště, ale trochu se to protáhlo a kromě snídaně jsem do čtyř nejedla.

V restauraci, kam jsem se potom vydala, padla volba na salát – to se mi ještě nikdy nestalo! Ale kromě kuřecího masa v sobě měl také krutony z bílého pečiva a samozřejmě jsem v tom vedru neodolala ani krásnému, orosenému půlitru s pivem.

To všechno by se ještě dalo, ale večerní párty skončila tak, jak pořádná párty skončit má, a já následující ráno snad po roce zvracela kocovinou, čímž se dostáváme k tomu nejhoršímu.

Úterý: Víc už se to vylamit nedalo

Největším úterním úspěchem rozhodně bylo to, že jsem se navzdory nehorázné kocovině a chuti umřít dostala do práce a nejenže jsem zvládla něco udělat tam, ale večer se mi ještě podařilo dohnat jeden ze svých nejhorších restů a pod tíhou neúprosného termínu (miluju neúprosné termíny, vážně), jsem konečně dopsala recenzi na steampunkový román Pelyněk od Dana Tučky.

Ve všem ostatním však kocovina vyhrála. Představa normálního jídla mi obracela žaludek vzhůru nohama. Tělo chtělo cukry. Hodně cukrů ze všech možných, ale zásadně nezdravých zdrojů.

Došlo dokonce i na nejlepšího kamaráda kocoviny – mcdonald cheesburgera (a kdyby jednoho).

Představě běhání jsem se vysmála do obličeje.

Středa: Bože, já už jsem fakt stará!

Ve středu jsem pokračovala ve své kocovinovité krasojízdě, což mi potvrdilo takovou tu vlezlou myšlenku, co se každým dnem do mého vědomí vkrádá čím dál tím víc – vážně jsem stará. Dokonce jsem si pomalu začala uvědomovat, o kolik víc mi takové pití bere než dává.

Ne, abstinentem se nestanu, i když bych vlastně trochu chtěla, ale snad se mi povede aspoň s tím tvrdým chlastem seknout, nebo ho omezit na ten skutečně kvalitní a kurevsky drahej.

Jednou se to určitě povede. 

Ostatní aspekty středy byly tak marné, že si je ani nevybavuju, ale cukru jsem už odolat dokázala.

Čtvrtek: Huh? 

Sice jsem od pondělí nepila, ale tady mám prostě okno. Běhat jsem nebyla, jídlo nebylo perfektní, ale ani takové, že bych si za něj nejraději nafackovala. Nečetla jsem.

Pátek: Dokážu to!

V pátek jsem se konečně dokopala na trénink! Udělala jsem tam párkrát ostudu, ale už jsem se naučila si to tolik nebrat.

Trochu jsem to zazdila koláčem k snídani – to je tak, když člověk vleze do obchodu co se tváří jako zdravá výživa a ve skutečnosti je to cukrárna!

Spoiler alert: Ten koláč za moc nestál.

Protože jsem na pátek naspala nějakých pět hodin, odpoledne se neslo v duchu pochrupování, takže jsem zase nic moc užitečného pro své mentální ani fyzické zdraví neudělala.  

Konečně jsem se vydala dobrým směrem. (Doufám, že) tentokrát už neselžu, jak mám ve zvyku. Nemusela bych, když mě ani neúspěchy tak epické neodrazují. Nějak to už zvládnu.

V pondělí bych chtěla zkusit Whole7, není to moc, potom už bude Junktown (ježíšku na křížku, panika, cože?! Už jenom jeden celej tejden?!), kde nemám ambice žít přehnaně zdravě, ale třeba mě i ta chvilka k něčemu nakopne.

Taky chci dohnat ostatní sliby, třeba povídku, a bytu by trochu úklidu taky prospělo.

i-wish-my-house-wasnt-such-a-disaster-all-the-time-but-folks-wont-quit-writing-books-and-making-good-wine-d55b1

Po včerejším tréninku trpím u každého kroku, takže původní plán jít za kulturou asi neprojde. Být doma s knížkou se mi dneska jeví mnohem lákavějc.

Jak to po sobě čtu, možná by tyhle zápisky dávaly větší smysl jako starý dobrý osobní deníček. Ale když už jsem se k nim upsala, tak tu aspoň ten první měsíc prostě budou. 🙂