Rozbitá hračka

Rozbitá hračka

Od posledního příspěvku uplynuly krásné tři měsíce a já stojím stále na místě. Ne protože bych snad neměla o čem psát, ale tak nějak na to nemám.
Jsou to všechno výmluvy? Jsem opravdu jenom zbytečný kus, který existuje jen proto, aby plýtval prostorem a vzduchem?

Hluboké bažiny depresí mě ovládají natolik, že se jim kolikrát chci poddat a na všechno se jednoduše vykašlat.

Zavřít krám.

Rezignovat.

K čemu se snažit uspět, něco dokázat, fungovat jako člověk, když vím, že na mém místě budu pořád jen malá, neschopná já, která si občas skoro na ten normální a funkční život sáhne jen proto, aby pak propadla ještě hlouběji do marnosti?

No co. Možná to prostě zase jednou potřebuju.

Otravovat ostatní.

Jako bych uměla něco jinýho.

Co je přátelství a proč ho nejsem schopná?

Proč neumím vyjít ani sama se sebou? A proč se nemůžu rozhodnout, jestli mě víc trápí to, že se se mnou lidi snaží bavit, nebo to, že už to raději ani nezkoušejí? Jak říká Twitter: samé ocásky

Je mi skoro třicet. Jsem plná ambicí. A přesto jsem ráda za každý den, kdy jsem schopná se alespoň vyhrabat z postele.

Proč se mám vůbec snažit, když vím, že mě ta bestie stejně znovu ovládne a všechna ta snaha přijde vniveč?

Je jedno, jestli mluvím o psaní, jídle nebo cvičení, svým způsobem je to vlastně jedno a to samé.

Jsou dny, a je jich hodně, kdy nejsem schopná ani hrát hry nebo koukat na filmy, protože to prostě stojí sakra moc energie.

Lidi na mě spoléhají, věří mi a já? …škoda mluvit.

Tak mě každé z těch  selhání mrzí a přesto pořád selhávám.

Co je se mnou sakra špatně?

Připadám si jako stará rozbitá hračka.

Ničeho nedosáhnu a jsem k ničemu. Tenhle blog je toho důkazem. 

Vzdávám to.

Nebo snad ještě ne?

Mám sílu psát, i když je to snůška ufňukanejch blábolů. Mám chuť s tím trochu hnout.

Ale najdu tu energii a tak potřebné odhodlání, pustit se do něčeho, v čem pomilionté selžu?

Vím, že mi občas pomáhají veřejné výzvy, ale mám na to, si nějakou dát?

A není to už prostě jenom trapný?

Do třiceti mi zbývá necelý půl rok. Tak schválně, jestli s ním ještě něco zmůžu.

Ono se to nějak poddá.

Třeba už definitivně.

Nejsem na tom nejhůř.

Nějaká ta porucha a deprese sem nebo tam, kdo dneska takový problémy nemá?

Prostě se musím sebrat, přestat fňukat. To dám.

Možná.